Addicted - část 4 | The emptiness of his eyes.

23. března 2015 v 21:50 | Miki |  Addicted

Loui a Harryho myšlenkové pochody.




Už se stmívalo, když se Harry vracel z procházky po kampusu. Chtěl si zjistit, jak dlouho mu to bude trvat do školy nebo jestli se v kampusu nachází také něco jiného než jen domy obývané jeho novými spolužáky. Ale žádný park jako na jeho bývalé škole nebo něco tomu podobné nenašel. Jen domy s otevřenými okny, auta parkující na krajnici a studenti chodící ven a zase dovnitř s krabicemi, kufry a někdy s prázdnýma rukama.

Když se vrátil, již z chodby slyšel, jak se chlapci mezi sebou hádají, párkrát zaslechl i své jméno. Ret se mu začal chvět a oči se plnily slzami. A to ani neznal důvod jejich hádky. Nevěděl, jestli ho někdo pomlouvá nebo se ho zastává, dal si dvě a dvě dohromady. Křik a jeho jméno.

Rychle vyběhl schody do podkroví a zamkl se ve společném pokoji. Skočil do své postele, a skrývaje hlavu do polštáře, se naplno rozplakal. Tušil, že sem nezapadne, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že se všechno zhroutí tak brzy. Moc faktorů na něj působilo - lítost, prázdnota, osamělost i únava. A netrvalo dlouho, aby propadl sladkému a úlevnému spánku.
Probudil se až za několik hodin, kdy byla venku černočerná tma. Pokud tedy nepočítal pouliční lampy, protože obloha byla zatažená ani měsíc nebyl k zahlédnutí. Lehce pofukovalo a Harry tak slyšel slabé šumění listí. Počasí venku přesně odpovídalo jeho náladě.

Spustil nohy na chladnou podlahu a natáhl se pro telefon, aby vytočil číslo človíčka, na kterém mu pořád ještě záleželo.

"Drew?"

"Harry? Máš ty vůbec ponětí kolik je hodin?" Z druhé strany se ozvalo nevrlé zavrčení.

"Omlouvám se, v LA je teprve čtvrt na jedenáct, to býváš vzhůru. Neuvědomil jsem si to."

"Takže je to pravda. Jsi nadobro pryč..."

"Nadobro ne. Jen do doby, než se všechno vyřeší. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Ale stejně si nemyslím, že se někdy potom ještě shledáme."

"Huh?"

"Mamka určitě bude chtít začít nový život. Bez něj. Na novém místě. S novými lidmi."

"Oh, chápu. Co to tedy znamená pro mě?"

"Chci ti poděkovat, že jsi mi pomohl se vyrovnat s mou orientací."

Z druhé strany slyšel jen tichý rozespalý smích. "Zvládl bys to i sám."

"To si nemyslím, Drew," špitl Harry a postavil se k oknu. Zahlédl chlapce s telefonem u ucha. Nevzpomínal si však, že by ho už někdy viděl, byl si tím jistý. Osvětlovalo ho světlo z přízemí a byla tak vidět nedočkavost v jeho tváři.

"Harry? Vnímáš?"

"Omlouvám se. Jsem jen trochu rozrušený, nic víc."

"To jsem poznal. Spal's vůbec?"

"Prakticky vůbec." Už nevěnoval přílišnou pozornost chlapci na telefonu. Chlapec v džínové bundičce dole byl momentálně zajímavější. Proto natáhl krček, aby na něj lépe viděl.

"Měl by sis jít lehnout, Harry. Nicméně jsem rád, že jsi dal o sobě vědět."

Harry se malinko pousmál.

"Ahoj."

"Ahoj," vydechl Harry a pak už slyšel jen tiché pípání.

Jednou dlaní se opřel o okenní parapet a sledoval chlapce, jak chodí sem a tam. Nakonec schoval mobil do kapsy a podíval se Harryho směrem. Ten se rychle svezl k zemi, aby nebyl vidět, ale věděl, že si ho chlapec nejspíše všiml. Vyhoupl se zpátky na nohy a shlédnul dolů.

"Maliku! Ty zkurvenče! Vylez ven!"

Harry se zprvu polekal, když neznámý chlapec zakřičel. Jeho hlas byl oproti Harryho poměrně vysoký a zvláštně nakřáplý jako kdyby prodělal závažnou formu kašle. Ale zaslechl i jistou nadsázku a vtip.

Rozsvítilo se v dalším okně a Harry tak mohl vidět prázdnotu chlapcových očích a roztřesené prsty, které svíraly krabičku cigaret. Jednu si vytáhl, přivřel ji mezi rty a zapálil ji. Malý obláček dýmu si našel cestu z jeho úst, vznášel se do výšky, než se plně rozplynul.

"Tomlinsone! Ty bastarde! Polib si zadnici!"

Poznal Zaynův hlas. Nejspíše stál u okna o patro níž, tedy ve svém pokoji. Tomlinson se zasmál a zdvihl prostředníček levé ruky, přestože v ní svíral krabičku i se zapalovačem.

"Dej mi pět minut, Louisi, pět minut."

Takže Louis, pomyslel si Harry a usmál se nad francouzským přízvuk, kterým jméno vyslovil ve své mysli, Louis Tomlinson.

Louis se opět podíval Harryho směrem a tentokrát si byl Harry jistý, že ho zahlédl. Začal se mírně třást, a když na něj Louis zamával, s cigaretou mezi prsty tak, že mu lehký popílek přistál na rameni, Harry neodolal stydlivému úsměvu. Byl rád, že chlapec dole nevidí červeň v jeho tvářích. Ale přes všechnu svou nesmělost se odvážil zamávat Louisovi nazpátek.

Pak už jen viděl, jak Louis Tomlinson odchází. Jeho obraz mu však v mysli zůstával nadále. Cítil zvláštní mravenčení v podbřišku, které nikdy necítil. Nemohl jej přirovnat ani k vzrušení. Stiskl si místo pod pupíkem, jako by věřil, že mu to od již nepříjemného pocitu pomůže, ale nestalo se nic. Stále před sebou viděl jeho oči a jejich nekonečnou prázdnotu, která se nedala přehlédnout i přes vzdálenost a nepřízeň světelných podmínek. Tu prázdnotu cítil.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Catie Catie | Web | 30. března 2015 v 18:13 | Reagovat

Ta povídka je boží :3 Už se těším jak se to vyvine dál :) Je to dosti zajímavé :) :D

2 Kris Kris | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 17:01 | Reagovat

Páni, nadšením ani nedýchám.:) Je to poutavé a úžasné, jako vždy. <3

3 Karin Karin | 30. července 2016 v 16:44 | Reagovat

Vypadá to velice zajímavě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama