„Kdy se k nám vrátí? Moc mi chybí."

20. července 2014 v 12:00 | Miki |  Daddy..?


7. a finální část




"Tati, včera jsem tě zaslechla říkat něco o "předávkování léky"? Co to znamená?" ptá se.

Jen vrtím hlavou. "Na to jsi malá, Darcy," odbývám ji klasickou větou. Hází sebou o postel a tulí se ke mně. "Kdy se k nám vrátí? Moc mi chybí." Její hlásek přeskakuje.

Posazuji se a svírám ji v náruči. Otevírám oči a hledím do těch jejích zelených. Jsou tak podobné těm Harryho. Velké, upřímné a barvy smaragdu. Nyní jsou však zalité slzami.

"Zlatíčko, povím ti to večer, ano?" šeptám. Nemám sílu jí to vysvětlovat teď. Prostě nemám.

"Dobře, tati," usmívá se. "A pojď na snídani, babička na nás čeká."

"Tak běž, já přijdu za chvilku."

Darcy skáče z postele a utíká dolů do kuchyně. Já se vydávám do sprchy, smýt ze sebe všechny starosti a vybrečet se.

***

"Tatí, co je s tatínkem? Jen se o něm zmíním, babička začne plakat a ty se mnou nemluvíš," mračí se na mě při večeři malá.

Pokládám vidličku se špagetami na talíř a pohlížím na mou mamku. Ta jen krčí rameny a kyne hlavou ke schodišti.

"Mám?" ptám se.

Nic neříká a jen přikyvuje, proto v tichosti beru Darcy za ruku. Vedu ji na balkon, který připadá naší ložnici. Uvelebuji se v křesle, ve kterém v létě po nocích vždy sedával Harry a četl si detektivky, Darcy mi sedá do klína. Balím ji do deky, aby ji nebylo chladno, a tisknu ji k sobě.

"Podívej se na oblohu, zlatíčko, vidíš ty hvězdy?"

Darcy přikyvuje.

"Tatínek je teď jednou z nich, andělé si ho vzali zpět, protože býval tou nejjasnější hvězdou v celém vesmíru. Když byl tady s námi, noční obloha nebyla zdaleka tak jasná, jako je teď, když je zpět na nebi."

"Tatínek je hvězdička?" ptá se a po tvářích ji tečou slzičky.

"Je ta nejjasnější hvězdička, kterou můžeš vidět," usmívám se a sám si utírám slzy do rukávu svého svetru.

"Tamhle je tatínek!" vyskakuje na nohy a ukazuje na polárku, která je na nebi nyní nejjasnější.

"Ano, to je tatínek."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | E-mail | Web | 28. července 2014 v 20:22 | Reagovat

... and the tears stream down my face...

Já, nevím kde mám začít, nejdřív mimo povídku, okay? Snad to vydýchám.
Jsem ráda, že tě mé komentáře k něčemu nakoply, mám z toho radost. Prostě jsem to cítila tak, že to musím alespoň nějak okomentovat, protože se vždy lépe píše, když má člověk odezvu. Až se tvůj blog více proflákne, nemám strach, že budeš mít o komentáře nouzi, právě naopak!
Ale neděkuj mi, tvé psaní je vážně moc dobré. :') A omlouvám se, že jsem sem tak dlouho nezavítala, ale na mě jsi až moc aktivní, víš? :D Poslední dobou nic nestíhám a mrzí mě to, snad to alespoň nějak napravím, jenže už zase musím běžet.
Teenage Runaway si přečtu někdy o půlnoci nad hrnek s kávou nebo čajem, to už teď vážně nestihnu. A tebe to vůbec nezajímá, je to nepodstatné, la la la, každopádně nějak ráno, až mi mozek začne fungovat, ti to nějak okomentuju, alespoň poslední přidaný díl... :')

Uh, už jsem tuhle dojemnou povídku asi vydýchala. Tys mi otevřela jednou zahojené rány, před čtyřmi měsíci jsem přišla o někoho dost blízkého a tohle... mě vrátilo zpátky do těch časů, ovšem to nebyl případ sebevraždy...
Někdo sebevraždu bere jako rouhání, ale Harry... byl prostě ztracený a zoufalý, přestože měl Louise a Darcy. A to mě na tom rozbrečelo asi nejvíc, pokud opominu  konverzaci Darcy a Louise v tomto díle. Úplnou náhodou mi při čtení zrovna na playlistu hrálo Say Something, takže... já teďka opravdu nic nevidím. Tak krásně jsi to napsala, nemám slov, vážně klobouk dolů.
I'm a mess right now.
Vskutku dojemné, nevím, co víc k tomu napsat. Vážně ne. Zanechalo to ve mně silné emoce. Silnější, než jsem já sama.

2 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 5. srpna 2014 v 19:16 | Reagovat

Nesnáším tě.
Miluju tě.
Já nevím.

3 Karin Karin | 31. července 2016 v 14:59 | Reagovat

Krásná ale moc smutná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama